Trnité cesty programátorskou divočinou se mi před pár lety stočily někam, kam bych tak úplně nečekal. Přečtěte si, proč je dobré se nevzdávat, přestože vám docházejí síly i zdraví – v takových chvílích totiž většinou člověku dojde i to, že buď veliká změna, nebo game over.

Když jsem po šesti letech, začátkem roku 2016, skončil ve svém prvním stálém zaměstnání po vysoké škole, cítil jsem, že potřebuji změnu. Chtěl jsem se rozvíjet, získat novou energii a motivaci do práce. Z jednoho města do jiného, z pozice full-stack developera na čistého frontend vývojáře k rychle se rozvíjející a rostoucí softwarové firmě, to se mi zdálo jako dostatečná změna. Brzy se ale ukázalo, že to pro mě nebyl krok tím správným směrem.

Zaměstnavatel se pro nás snažil vytvářet výborné podmínky a co do odbornosti jsem poznal spoustu skvělých programátorů – lepších než já, a hodně se toho, nejen od nich, naučil. Přesto ve mně postupně začal sílit pocit, že to není úplně ono, že produkt, který se snažím rozvíjet a vylepšovat, mě příliš nenaplňuje a z programování mám častěji radost, pokud přijdu domů a začnu dělat na svých vlastních projektech.

©Aneta Zvěřinová, anetazverinova.cz/blog

Po roce od svého nástupu jsem již zcela vážně přemýšlel o změně a postupně pokukoval po různých možnostech. Na jednu z nich jsem narazil náhodou, byl to veletrh práce nazvaný JobsDev, jenž měl právě v tom roce svou premiéru – v Praze. Bohužel termín jeho konání nečekaně přesunuli a já už měl na tu dobu zamluvenou dovolenou na Bali, které jsem se nechtěl vzdát. Těšil jsem se na nové zážitky a na odpočinek na vysněné dovolené, a zážitky opravdu přišly – jen poněkud jiného rázu, než jsem doufal.

Osm dní před odletem se můj zdravotní stav začal strmě zhoršovat a po návštěvě pohotovosti bylo jasné, že na Bali se hned tak nepodívám. Plicní embolie s plicními infarkty a nařízený dvouměsíční klid mi dávaly výhled jedině tak na pravidelné injekce a zobání prášků. Po prvotním šoku jsem se ale rozhodl nevzdat, rezervoval si letenky do Indonésie o několik měsíců později a vypravil se na již zmíněný JobsDev, ze kterého jsem se shodou okolností tenkrát zapomněl odhlásit.

Jeden z důvodů, proč jsem se odhodlal akci navštívit, bylo také to, že na ní mělo mít stánek právě Ackee. Při zobání prášků a vyřizování nových rezervací letenek jsem totiž doma nějakou náhodou, už ani nevím kde, narazil na příspěvek o Reactu z jejich blogu. Po přečtení jsem si prošel celý web a obligátně zkouknul i tradiční sekci “kariéra”, kde bylo několik nabídek. Velmi mě to zaujalo, ale necítil jsem se ještě na to, podnikat nějaké kroky.

Bali, cesta
©Aneta Zvěřinová, anetazverinova.cz/blog

Přestože jsem na veletrhu JobsDev poté hovořil se spoustou vývojářů a lidí od různých firem, nejvíc mne zaujal právě rozhovor s kolegou frontendistou Markem u stánku Ackee. Krom toho, že jsme se docela dobře shodovali v debatě a názorech na technologie, celý stánek Ackee na mne působil energickým a zároveň pohodovým dojmem. Vyplnil jsem jim nějaké dotazníky a zkušební testy, stejně, jako i u jiných stánků, takže jsem v tom nehledal nic zásadního.

Překvapilo mě tedy, když se mi tři týdny po veletrhu ozval spoluzakladatel Ackee Martin, že právě shánějí frontendistu. Jestli bych se nechtěl stavit na nezávaznou schůzku – já jsem chtěl a stavil se, a jakmile jsem Martinovi vyložil svoji situaci, nabídl mi pozici vývojáře a dohodli jsme se, že si vezmu týden na rozmyšlenou.

Rozhodl jsem se nakonec opravdu podat výpověď a jakmile jsem to udělal, napsal jsem Martinovi – pravda, ne po týdnu, ale po 8 dnech – že mám o nabízenou pozici zájem. Hned, jak jsem si uvědomil, že na aktuální pozici do dvou měsíců skončím a pak přijde nová výzva, jako by mi odpadl nějaký tíživý kámen na duši, do práce jsem začal chodit uvolněnější a v lepším rozpoložení a i můj zdravotní stav se stále zlepšoval.

©Aneta Zvěřinová, anetazverinova.cz/blog

21. srpna jsem s přítelkyní odletěl na dovolenou, která byla ta nejlepší, kterou jsem kdy prožil. Skvěle jsme si odpočinuli a na začátku října jsem nastoupil do Ackee. Od té doby jsem tu zažil spoustu super akcí, poznal skvělé lidi, zúčastnil se svého prvního hackatonu a začal se opět těšit z práce.

Celé jako by se to symbolicky završilo poté, co jsem tuto příhodu ve zkrácené verzi vyprávěl na Reactive meetupu v Hradci Králové své kamarádce. Týden poté mi totiž poslala na LinkedInu odkaz na článek o druhém ročníku konference JobsDev s tím, ať odroluju až na poslední fotografii. Je to fotografie z prvního ročníku, kde jsem na stánku Ackee v konverzaci s Markem a kde tedy začal můj první kontakt s Ackee.

Lukáš a Marek
© Jobs Dev

Je až neuvěřitelné, jak vám dokáží osudové události z ničeho nic přehodit výhybku cesty, kterou jste mysleli, že se budete ubírat. Já jsem za vše, co se stalo a přivedlo mě nakonec do Ackee nyní rád, ačkoliv jsem měl v prvních chvílích úplně jiné pocity. Dostalo se mi tak poučení, že se nemá cenu trápit věcmi, které již změnit nejdou. Naopak, je dobré na ně pohlížet jako na příležitosti a zkoumat je pořádně, zda nenesou kopec štěstí – i když zabalený v ošklivém obalu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *